Hudba

Hudba provází lidstvo již od samotného počátku civilizace, člověk jako jednotlivec se s ní pak setkává ve všech údobích svého života, od narození až do smrti. Jedná se o uspořádaný systém zvuků, jehož hlavním cílem je určité umělecké a estetické působení. Hudba může být coby druh umění rovněž považována za jeden z prostředků komunikace.

Důvod i způsob vzniku hudby stále není jasný. Existuje pouze několik nejpravděpodobnějších teorií. Spekuluje se o tom, že v některých primitivních kulturách mohly počátky hudby spočívat v napodobování nejrůznějších zvuků z přírody, například zpěvu ptáků. Další z teorií hovoří o funkci hudby jako doprovodu společně prováděné práce. Rytmus pak měl pomáhat udržovat pracovní tempo. Není vyloučena ani možnost, že se díky důrazu na intonaci v některých skupinách jazyků hudba vyvinula společně s řečí.

Dle použitých námětů rozdělujeme hudbu na duchovní a světskou, podle původu pak na lidovou a umělou. Lidová muzika tvoří nedílnou součást folkloru, která se po dlouhá staletí udržovala ve formě ústní lidové slovesnosti a byla přenášena z generace na generaci. Povaha i obsah takto dochovaných písní nám pak slouží jako jedno z nejvýznamněšjích vodítek k poznání toho, v čem spočívaly základní hodnoty našich předků a jakým směrem se společnost toho kterého kraje vyvíjela.

Definice a typy hudebních nástrojů

K provozování hudby je kromě osoby muzikanta pochopitelně zapotřebí hudební nástroje. Ten lze obecně definovat jako jakékoli zařízení používané k účelu vyluzování zvuku či jednotlivých tónů a následnému vytvoření melodie. V širším smyslu je možné označit za hudební instrument prakticky jakékoli zařízení schopné šířit do prostoru zvuk.

Hudební nástroje můžeme dále třídit například podle principu vytváření zvuku, dle materiálu, z něhož byly vyrobeny anebo se zřetelem na způsob hry.

My se v praxi setkáváme především s prvním z případů, tedy s dělením nástrojů dle způsobu, jakým je za jejich pomoci šířen zvuk.

První kategorii tvoří nástroje, jejichž historie je pravděpodobně jednou z nejstarších. Tyto instrumenty nazýváme jako samozvučné, neboli idiofony. Tón zde vzniká rozechvěním buďto celého těla nástroje anebo alespoň jeho částí. Jako typického zástupce této skupiny nástrojů bychom mohli uvést prostý zvon, kastaněty, triangl a řadu dalších. Obecně jde o instrumenty primitivnějšího rázu.

Rovněž další skupina nástrojů se může pochlubit svými daleko do historie sahajícími kořeny. Řeč je o blanozvučných instrumentech neboli membranofonech. Tyto nástroje umožňují muzikantovi vytvářet tón rozechvěním blan různých materiálů natažených přes duté tělo nástroje. Děje se tak zpravidla po dopadu či nárazu jiného předmětu, nejčastěji paličky nebo i lidské ruky. Blánu nejčastěji tvoří zvířecí kůže, její imitace anebo materiál obdobných vlastností. Příklady těchto instrumentů všichni známe. Jedná se především o bicí, tympány, darbuka nebo také činely.

Velmi rozšířenými se v naší kultuře staly rovněž nástroje strunné čili chordofony. V tomto případě se tón vyluzuje, jak už samotný nátzev této skupiny nástrojů napovídá, za pomoci chvějících se strun. Skupina těchto strun pak musí být napjata mezi dvěma pevnými body umístěnými na tělo hudebního nástroje. Struny mohou být rozechvívány několikerým způsobem. U smyčcových instrumentů, jakými jsou například housle, violy, kontrabasy nebo violoncella, plní tuto funkci smyčec zhotovený za použití koňských žíní. Dále máme strunné nástroje úderné, jejichž zástupcem je kupříkladu cimbál, klávesové, tedy klavír, různé druhy pianin nebo keyboardy, kolové, jejichž nejznámnějším příkladem je nitěra nebo drnkací nástroje s hmatníkem či bez hmatníku. Drnkací nástroje bez hmatníku se svou konstrukcí podobají harfě, zatímco drnkací instrumenty s hmatníkem jsou v našich zeměpisných šířkách snad těmi nejrozšířenějšími. Jedná se o kytary, banja, loutny, mandolíny a další.

U dechových nástrojů – aerofonů – je tón vytvářen buďto nárazem dechu na hranu otvoru jako je tomu například u pikoly či flétny nebo vibrací plátku (hoboj, fagot apod.). Sloupec vzduchu v nástroji však může být rovněž rozechvíván samotnými rty, a to po nasazení nátrubku. Tímto způsobem se realizuje hra na žesťové nástroje – lesní roh, pozoun, trubky a další. Kromě zmíněných můžeme do kategorie dechových nástrojů řadit i vícehlasé nástroje bez klaviatury, jakým je kupříkladu foukací harmonika. Další netradiční zástupce dechových instrumentů představují vícehlasé nástroje s klaviatrurou a měchem, mezi něž řadíme kupříkladu varhany.

Jak šel čas, s novými vynálezy se začaly obejvovat i revoluční inovace v oblasti reprodukce hudby. Během 20. století se nám na hudební scénu dostávají elektrické nástroje – elektrofony. spolu s nimy se vyvíjela také světelná a zvuková technika. Poprvé v historii tak tón nevzniká za pomoci fyzických vybrací jednotlivých částí těla nástroje. U elektrofonů vznikají akustické kmity přeměnou z kmitů elektrických. Elektrický signál přijatý pomocí snímače a následně zpracovaný frekvenčními filtry pokračuje do zesilovače a výsledný slyšitelný zvuk je šířen do prostoru reproduktory.

Dnes již existuje mnoho druhů nástrojů využívajících právě této technologie.

Nejpřehledněji lze elektrofony třídit dle způsobu, jakým vzniká tón. Takto je možné rozlišit elektrofony mechanicko-elektrické, jejichž nejslavnější zástupce, Hammondovy varhany, zahlédly světlo světa již roku 1934. Mechanicko-elektrické instrumenty jsou vybaveny množstvím elektromechanických generátorů, jenž mají za úkol vytvářet elektrické kmity. To se může dít na principu elektromagnetickém, elektrooptickém či mnohých dalších. Mechanicko-elektrického způsobu vytváření tónů využila rovněž éra 60. let k výrobě slavného Mellotronu.

Další skupinu elektrofonů, k níž řadíme i hojně rozšířené elektrické kytary, představují instrumenty elektroakustické. Design nástrojů ani způsob hry se příliš neliší od klasických hudebních nástrojů. V barvě zvuku, dynamickém rozpětí a dalších atributech už však spatřujeme značné odlišnosti. Protože činnost elektroakustických elektrických nástrojů spočívá v úpravách a zesilování akustikcých kmitů vytvořených mechanicky, mohou být do této kategorie zařazeny rovněž tradiční instrumenty opatřené snímačem.

Na digitálním, případně analogovém principu pak fungují nástroje čistě elektrické. Značnou výhodou těchto instrumentů je opravdu vysoká věrohodnost napodobení zvuku klasického nástroje. Tzv. samplery pak dokonce nahrávají originální zvuk vyluzovaný nástrojem a následně jej pouze reprodukují. Hlavním účel používání tohoto typu hudebních instrumentů je však spatřován zejména ve vytváření zcela nových tónových barev. Asi nejznámnější příklad čistě elektrických nástrojů v současné době tvoří klávesové syntetizéry či zmíněné samplery. Mnohé hudební nástroje z této skupiny lze vzájemně propojovat či k jejich ovládání použít počítač.

V dnešní době je pak možné využívat vhodně zvolených počítačových programů dokonce jako náhrady elektrických hudebních instrumentů.

Mezi oblíbené značky patří především firma Hudební nástroje Stagg a Hudební nástroje Dimavery